Pamatujete si mě ještě? Tu, co krájela cuketu s takovou láskou, jako by to byla jediná zelenina na světě? Tu, co zavařovala švestky, i když venku lilo? Tu, co psala o jídle tak, že jste měli chuť si jít hned uvařit… nebo si aspoň nalít skleničku domácího sirupu?
Tak tuhle verzi sebe jsem na chvíli odložila. Ne úplně dobrovolně, ale velmi přirozeně.
Když se z maminky stane žonglér
V listopadu 2023 se nám narodil syn, náš druhý poklad. A ačkoliv jsem si naivně myslela, že zvládnu péči o dvě malé děti a současně pokračovat ve sdílení receptů a tipů, realita byla barevnější (a někdy i křiklavější).
V posledních letech jsem se ponořila do intenzivní fáze mateřství – do těch dnů, kdy je velký úspěch dát si teplý čaj.
Do období, kdy se člověk naučí žít ve čtyřhodinových cyklech a radovat se z toho, že si zvládne umýt vlasy a vymyslet, co bude k večeři. A to vše s náručí plnou dětí (a někdy i zavařovaček, protože některé návyky se nezapomínají).
Manžel je často pracovně vytížený, a tak jsem se stala mistryní v žonglování s časem, energií a domácností. Přišly dny, kdy jsem byla tak vyčerpaná, že jsem večer padla do postele s jedinou myšlenkou: „Jak to jen ty maminky tří a více dětí zvládají?“
Zlomový moment přišel na jaře 2025, kdy jsem onemocněla covidem, který mě na měsíc úplně vyřadil z provozu. A právě tehdy, ležíc v posteli s horečkou, jsem si uvědomila, jak moc mi chybí sdílení mé vášně pro domácí dobroty s vámi.
Ale víte co? I tahle fáze byla výživná. Jen ne zrovna ve smyslu kuchařského blogu.
Čas na návrat
Něco se ve mně v poslední době začalo znovu ozývat. Nejdřív tiše – jako když na jaře pod sněhem pukne semínko. Pak silněji. Chuť tvořit. Chuť psát. Chuť sdílet. Ne proto, že „bych měla“, ale protože zase chci.
Teď, když je synovi rok a půl a dcera už zvládá být samostatnější, cítím, že nastal čas na postupný návrat.
Nečekejte ale lavinu receptů. Spíš jemný návrat. Pomalu, po svém. V rytmu, který respektuje mě i mou rodinu.
Jako Projektorka (podle Human Designu) vím, že potřebuji pracovat v souladu se svou energií a možnostmi. Naučila jsem se rozfázovat každý proces na menší kroky. A stejně tak budu přistupovat k Plné spížce – postupně, s láskou.
Vděčnost místo omluv
Mohla bych se omlouvat za dlouhou pauzu, ale místo toho bych vám chtěla poděkovat. Když jsem zjistila, že stále sdílíte mé staré recepty, že si píšete o rady k mým receptům a že Facebook stránka žije svým životem i bez mého přičinění, dojalo mě to k slzám.
Ukázali jste mi, že to, co jsem vytvořila, má hodnotu a přetrvává. A proto se vracím – s novými zkušenostmi matky dvou dětí, s hlubším pochopením toho, jak důležitá je potravinová soběstačnost (zvlášť když nemáte čas běhat po obchodech).
A co dál?
„Blog Plná spížka zůstává místem, kde se potkává vděčnost za dary přírody s radostí z vlastnoručního tvoření. Jen teď nese otisk nové životní zkušenosti – je možná o něco pomalejší, ale také hlubší a opravdovější. Jako když se džem vaří na mírnějším plameni – trvá to déle, ale chuť je intenzivnější.“
V červenci jsem už aktualizovala svůj web, brzy spustím opět minikurz Šípkové dobroty (10.-12. září) a mnoho dalšího.
Možná přijde nová várka šípkového sirupu. Možná příběh o tom, co všechno se dá uvařit s dítětem na noze. Možná jen pár řádků o tom, jak je někdy fajn dát si domácí kváskové koláče se švestkovými povidly a necítit potřebu to hned fotit na Facebook a Instagram.
Děkuju, že tu jste. I když tu někdy nejsem.
Děkuju, že se můžu vracet. Ne k výkonu. Ale k sobě. A k vám.
S láskou a plnou (i když občas neuspořádanou) spížkou,
Helen
P.S.: Nezapomeňte, že kde jiní vidí jen trny, my vidíme potenciál pro více než šedesát různých domácích pokladů. A přesně o tom Plná spížka vždycky byla a bude.
Miluji tvoření dobrot a jedlých dárků z tradičních i netradičních zdrojů. Jednoduchou formou učím lidi, jak si můžou zdravě a hravě zpracovat sezonní suroviny nejen na zimu. Ráda je inspiruji, jak si z vlastních zásob mohou vykouzlit skvělý oběd, famózní dezert či upéct kváskové pečivo. Můj příběh si přečteš zde >>